Moderní antisemitismus

 

Vlna moderního antisemitismu zaplavila Evropu na konci 18. století, rozšířila se zejména ve století 19. a později vyvrcholila v podobě holocaustu. Jeho kořeny můžeme vystopovat v reakci na ideu emancipace, individuálních hodnot, vědy, lidských práv a obecně liberalismu. Ačkoli by se mohlo zdát, že právě takový vývoj společnosti bude pro židovské obyvatelstvo vyřešením jeho historické diskriminace a izolace, ve skutečnosti znamenal ve svém důsledku rozšíření nového a nebezpečného druhu antisemitismu. Židé a ostatní etnické menšiny opravdu zažili v této době možnost opustit ghetta, začít studovat na univerzitách a zapojit se do většinové společnosti, kterou mnozí z nich začali využívat. Tím se ovšem Židé ocitli na pranýři tehdejší občanské společnosti, která mezi sebe nechtěla nový prvek vpustit a cítila se jím ohrožena. Skupina, která po staletí fungovala v rámci hierarchizované společnosti jako cizí prvek, se najednou odhodlala stát součástí národa, který ovšem na takový vývoj nebyl připraven nebo ho jen nechtěl dovolit. Zatímco náboženský antisemitismus útočí na údajně pokřivenou a falešnou víru, na přijímání špatného obrazu Boha, moderní antisemitismus útočí již na samou podstatu člověka. Vnímá Židy jako ze své podstaty nedokonalé bytosti, které nejsou schopny naplnit samotný obsah lidství a občanství, případně jsou příslušníky takové rasy, která je původnímu národu nebezpečná.1 Zatímco ve středověku bylo možné zbavit se (mnohdy ne úplně, ale alespoň částečně) „stigmatu“ židovství přijetím křesťanské konverze, moderní antisemitismus již nic takového nepřipouští. Jedná se o takový druh antisemitismu, jehož jádrem je obecně představa Židů jako méněcenné rasy. V rámci moderního antisemitismu je možné vystopovat další podrobnější typologie antisemitismu, které se ve své argumentaci mírně liší, ovšem staví na stejné myšlence židovské vrozené podřadnosti, které se ve svém důsledku nelze zbavit. Obecně lze moderní antisemitismus rozčlenit na moderní antisemitismus rasový, který představu méněcennosti odvozuje od biologických charakteristik Židů a souvisí s pozitivismem a darwinismem; a na moderní antisemitismus kulturní a politický, který představu méněcennosti odvozuje od idey nepřekonatelné cizorodosti židovského etnika a navazuje ji na teorii spiknutí. Kulturní a politický antisemitismus vede k víře, že Židé nejsou přirozeně zařaditelní do většinové společnosti, kterou naopak soustavně rozkládají a poškozují, a nejsou proto slučitelní s ideálem moderního politického národa. Bohu. V tomto duchu citují weby spojené s extrémní pravicí filosofa Voltaira: „Židé nejsou nic víc než neuvědomělý a barbarský národ, který odedávna spojuje špinavou hrabivost s nejodpornější pověrou a neuhasitelnou nenávistí ke všem národům, jimiž je trpěn a z nichž se obohacuje.“2

Když filosof J. G. Herder zveřejnil svoji teorii, že každá etnická skupina nebo národ má svůj specifický Volksgeist - duch národa, velmi rychle se rozšířilo přesvědčení, že Židé nejsou schopni tohoto Volksgeist dosáhnout a vytvořit tak plnohodnotný národ po boku Němců, Čechů apod. Jedním ze zásadních názorů na problematiku židovského začlenění se do společnosti je například teorie K. Marxe. Ten tvrdí, že pokud si Židé žádají od většinové společnosti stejné zacházení jako ostatní občané, musí se také jako ostatní občané vzdát svého náboženství jakožto nejdůležitějšího pilíře vlastní identity a nahradit jej politickým občanstvím. Takováto představa je ovšem podle K. Marxe pro Židy naprosto nepřijatelná. Ti dle něho nejsou schopni nikdy přijmout tuto politickou emancipaci, jelikož nejsou ze své podstaty schopni vzdát se svojí odlišnosti, svojí náboženské identity, která jim brání v získání jejich emancipované identity občanské. Podobnou argumentaci používá také R. Wagner ve své stati Judetum in Musik, která vzbudila ve své době velkou pozornost v celé Evropě. Ten tvrdí, že Židé jsou obecně cizím prvkem ve společnosti, mluví cizím jazykem, jinak vypadají: „(…) Žid neumí promlouvat k ostatním ani normální řečí. A jelikož hudba a obecně umělecké vyjádření musí být (…) vyjadřováním něčeho obecně lidského, co je všem společné, nemůže toho Žid nikdy dosáhnout“.3

Český antisemitismus 19. století dle historika Michala Frankla vykazoval specifické rysy lišící se například od antisemitismu německého nebo francouzského. Češi uplatňovali právě spíše antisemitismus politický a kulturní, nezaobírali se tolik rasovou argumentací obhajující předurčenou židovskou méněcennost. Možná také proto, že čeští Židé byli pro svoji velkou míru asimilace (navíc se jednalo většinou o reformní Židy, kteří žili moderním stylem života) do společnosti celkem lehce zařaditelní a jejich cizost nebo exotičnost většinovou společnost tolik nedráždila. Český antisemitismus byl v 19. století tradičně motivovaný národnostně a hospodářsky (závist vůči úspěšným obchodníkům, kteří kradou práci Čechům, bohatým rodinám). Nepřátelství vůči německé menšině se ve svých důsledcích projevilo také v negativních reakcích na židovskou menšinu, která byla vnímána jako její součást nebo alespoň spojenec (také ve většině českých židovských rodin se mluvilo německy). Český antisemitismus měl tedy primárně nacionalistické kořeny. 4

Rasový antisemitismus

 

Tento typ moderního antisemitismu se opírá stejně jako politický a kulturní antisemitismus o tvrzení, že Židé jsou nedokonalí a podřadní již ze své podstaty. Rasistický přístup navíc pracuje s myšlenkami evoluční biologie, tvrdí tedy, že Židé jsou méněcenní jakožto rasa. Nezáleží na tom, jak se chovají, jaké náboženství vyznávají ani jak dobrými jsou občany toho kterého státu. Rasistický přístup většinou zaměňuje etnikum za rasu. Zaměňuje vlastnosti etnické a kulturní, které je možné potlačit nebo vyvolat, za rozdíly rasové, které jsou vnímány jako trvalé a nezměnitelné. Rasismus se nespokojuje s teoretizováním o rozdílech mezi lidmi, kteří jsou součástí určité společnosti, ale rovnou navrhuje takový společenský řád, který hierarchicky odráží zákony přírody nebo Boha. Největší tragedií způsobenou režimem hlásajícím rasovou čistotu představuje bezesporu holocaust. Rasové teorie ovšem byly při zacházení se Židy aplikovány již o mnoho staletí dříve. G. M. Fredrickson píše ve své knize Rasismus - stručná historie o praxi běžné ve Španělsku ve 14. a 15. století, kdy se zde prosadil fenomén čistoty krve neboli limpieza de sangre. 5 Podle této doktríny Židům kolovala v žilách nakažená krev a ani konverze je nedokázala tohoto předurčení zbavit. Byli obecně považováni za méněcennou rasu, což se projevovalo mnoha omezeními v běžném životě, mezi které patřil například zákaz vykonávat určité posty nebo vstupovat do organizací a řádů. Ačkoli tato praxe nebezpečně připomíná Německo ve třicátých letech 20. století, je třeba zmínit, že ve Španělsku bylo toto „pošpinění“ stále motivováno hlavně odlišným náboženstvím. Vyvolenost určitých ras tedy nebyla argumentována přírodními zákony, ale Bohem. Na cestě mezi španělským nábožensky motivovaným rasovým antisemitismem a rasovým antisemitismem moderní doby sehrálo klíčovou roli osvícenství a jeho adorace racionality a přírodních věd. Ve společnosti zakořenil názor, že je možné lidi hodnotit stejně jako zvířata nebo rostliny. S teorií nemocné rasy, která představuje nebezpečný virus žijící v těle jinak zdravého a silného německého organismu, se Evropa setkala s A. Hitlerem. Nacisté efektivně spojili obecný vědecký rasismus, který se do té doby nezaměřoval výlučně na Židy, a převládající německý antisemitismus související s lidovým nacionalismem. 6

V rámci ideologie rasového antisemitismu založené na představě nadřazenosti árijské rasy nad ostatními, jsou Židé obviňováni ze snahy nakazit její čistotu krve, a tím přivodit její zánik. 7 Kromě tohoto zcela zjevného rasistického útoku apelují na dodržování rasové hygieny tzv. „evropské rasy“ – tedy na uchování čistoty rasy evropského bílého jedince (plození dětí, zákaz potratů).  I přes jednoznačné zdiskreditování rasových teorií, nacistické ideologie a názorů A. Hitlera po holocaustu, řada extremistů se těchto idejí dovolává i v dnešní době. 8


 Poznámky:

1 Budil, Ivo T. Jitro Árijců: život a dílo Arthura Gobineaua, zakladatele árijské ideologie. Praha: Triton, 2009. 417 s.

2  Plné znění článku Řekli o Židech II z 10. 11. 2006 naleznete v Databázi antisemitských článků (vstup pouze po registraci).

3   http://users.belgacom.net/wagnerlibrary/prose/wagjuda.htm.

4 Frankl, Michal. Emancipace od židů. Český antisemitismus na konci 19.století, Praha-Litomyšl: Paseka, 2007, s. 5-10.

5 Frederickson, Georgie M.: Rasismus- stručná historie, Praha: nakladatelství Jiří Buchal-B/B art, 2003, s. 33.

6 Wolf, Josef. Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti: člověk a jeho svět II. Praha: Karolinum, 2000. 223 s.

7 Clayová, Catrine, Leapman, Michael. Panská rasa: nacistické Německo a experiment Lebensborn. Praha: Columbus, 1996, s. 27.

8 Hitler, Adolf: Mein Kampf, podle českého vydání Mein Kampf , nakl. Otakar II, s.236 in: Frederickson, Georgie M. Rasismus - stručná historie, Praha: nakladatelství Jiří Buchal-B/B art, 2003, s. 94.

 

Odkazy:

Moderní antisemitismus na holocaust.cz

Moderní antisemitismus na Naši nebo cizí?

 

 

ZPĚT NA OBSAH