Popírání holocaustu


Popírání holocaustu je série tvrzení, jejichž cílem je nabourat a vyvrátit na prokázaných faktech založenou představu o genocidě Židů za druhé světové války, především o jejím rozsahu a plánovitosti. Argumentace je součástí snahy extrémní pravice o demytizaci židovského utrpení a odhalení údajného židovského spiknutí, jež ovládá politický i společenský život. Ve svých argumentech se popírači snaží relativizovat německou vinu z dob druhé světové války, srovnávat německé válečné zločiny s bombardováním spojenců a především zpochybňují samotnou existenci holocaustu.1

Holocaust, označovaný též jako šoa (hebrejsky neštěstí, zničení, pohroma), tvoří termín pro systematické pronásledování a hromadné vyvražďování osob označených jako Židé (nebo jiných skupin obyvatelstva označených za rasově méněcenné, homosexuálů, zdravotně postižených, politicky nevhodných), prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci za druhé světové války. Holocaust byl realizací tzv. konečného řešení židovské otázky. Tento plán byl dojednán na konferenci vysokých představitelů nacistického Německa ve Wannsee 20. ledna 1942, o jejímž konání existuje záznam říšského sekretáře Martina Luthera, nalezený v roce 1947.2

Popírání holocaustu má své kořeny až v šedesátých a sedmdesátých. letech. Práce mnohých „pseudohistoriků“3 z tohoto období, například Paula Rassiniera, Davida Irvinga nebo Artura Butze, jsou dodnes mezi popírači hojně citované a slouží jako primární zdroj argumentace. V tomto období se objevila i snaha vytvořit zastřešující výzkumnou platformu pro popírání holocaustu. Výsledkem bylo založení Institute for Historical Review ve Spojených Státech. Důraz kladl na fakt, že popírání holocaustu nelze připisovat pouze neonacistům, a snažil se zpochybňování holocaustu představovat jako legitimní badatelský směr. Vydával proto například některé práce Paula Rassiniera nebo amerického historika Harry Elmera Barnese.

Do širšího povědomí se popírání holocaustu dostalo v osmdesátých letech 20. století v souvislosti se soudním procesem s Ernstem Zündelem, který byl v Německu souzen za popírání holocaustu.4 Kolem Zündela se v té době seskupili i další popírači, jmenovitě např. David Irving nebo Robert Faurisson. Proces s Zündelem zároveň znamenal důležitý zlom. Na jeho podporu totiž vznikla tzv. Leuchterova zpráva, která byla prvním z řady posudků, jež spíše než historický kontext zkoumali technické detaily holocaustu a jeho praktickou proveditelnost. Tento přístup výrazně změnil argumentační výbavu zastánců popírání holocaustu, neboť ta se do té doby zaobírala spíše zpochybňováním záměrů nacistické politiky. Asi nejznámější proces se odehrál v polovině devadesátých let, kdy se David Irving pokusil žalovat americkou historičku Deborah Lipstadt, jež ho předtím v jedné ze svých knih nazvala popíračem holocaustu. U soudu zvítězila a označování Irvinga jako „popírače“ holocaustu získalo legalitu. Irving byl v roce 2005 také na několik měsíců odsouzen za popírání holocaustu v Rakousku.5

Hlavním cílem popíračů holocaustu je vyvrácení existence holocaustu samotného. Tato otázka je úzce spjata se zpochybněním fungování a existence plynových komor jakožto hlavního mechanismu, pomocí kterého mělo dojít k vraždění židovské populace a dalších etnik. Argumentace se v tomto ohledu často zakládá na expertních zprávách a technických posudcích.


Záměr takového postupu je jasný: laboratorními metodami a výzkumy vyvrátit existenci a samotnou možnost proveditelnosti holocaustu a „vědeckými“ postupy delegitimizovat všechny důkazy svědčící o opaku – svědectví očitých svědků, archivní prameny nebo pozůstatky koncentračních táborů. Výsadní postavení mezi podobnými dokumenty zaujímají právě zmíněná Leuchterova zpráva (1988) a Rudolfova zpráva (1993), které bývají hojně citovány například v internetových diskuzích. Za popírání holocaustu byl chemik Germar Rudolf v Německu odsouzen ke čtrnácti měsícům vězení, ale trest nenastoupil a utekl. Nakonec byl do Německa deportován v roce 2005 z USA. Z vězení byl propuštěn v roce 2009. Oba dokumenty svou pozornost soustřeďují především na chemickou analýzu vzorků odebraných z pozůstatků plynových komor.


Za prvé oba autoři poukázali na rozdíl mezi vzorky odebranými z odvšivovacích a plynových komor v koncentračních táborech Osvětim, Březinka a Majdanek. Analýzou zbytků chemické látky tzv. pruské modři na stěnách budov se snažili dokázat, že plynové komory nemohly sloužit jako nástroje vyhlazování. V takovém případě by podle nich musela být koncentrace pruské modři, vznikající působením Cyklonu B, řádově vyšší v plynových komorách ve srovnání s odvšivovacími komorami. Jejich výsledky však ukázaly skutečnost přesně opačnou, tzn. vyšší koncentraci pruské modři v komorách odvšivovacích. Za druhé argumentují tím, že technické řešení plynových komor neumožňovalo masové zabíjení, protože neexistovala možnost rychlé výměny vzduchu v místnostech. Za třetí se snažili dokázat, že likvidace obrovského počtu lidských těl nebyla logisticky zvládnutelná a krematoria neměla pro jejich spálení dostatečnou kapacitu.


Proti ústřednímu zjištění obou zpráv namítli odborníci několik zásadních skutečností. Větší množství pruské modři na stěnách odvšivovacích komor není podle kritiků neobvyklé, přihlédneme-li k tomu, že k hubení vší je třeba několikanásobně silnější dávky Cyklonu B oproti smrtelné dávce pro člověka. Podobně je nezbytné i daleko delší působení plynu.


Na druhý a třetí argument zmíněný v předchozím oddíle odpovídají kritici jednohlasným konstatováním nedostatečného studia pramenů a podle nich předkládají nepravdivá a překroucená tvrzení o ventilačním systému jednotlivých budov. Ventilační systémy někdy úplně přehlédli, nebo neuvažují způsob jejich používání, např. několik větracích cyklů během několika minut. Podobně lze předložit Leuchterem opomenuté dokumenty a svědectví, dokazující kapacitu krematorií a schopnost celého tábora vyhladit cca 120 tisíc lidí měsíčně. Vedle toho existovaly i spalovací díry, které byly situované mimo komplex plynových komor a krematorií.


Dalším významným autorem mezi popírači holocaustu je A. J. App, jehož osm bodů popisuje ve své práci Popírání holocaustu D. Lipsadt, která je zároveň vyvrací. Jedná se o základních osm bodů popírajících historické skutečnosti nacismu a holocaustu, které jsou nejčastěji šířeny ostatními popírači.6

 

  •  „Plánem Říše na řešení židovského problému Německa bylo vystěhování, nikdy ne vyhlazení. Kdyby Německo chtělo vyhladit všechny Židy, nemohlo by se půl milionu vězňů koncentračních táborů podařit přežít a dostat se do Izraele, kde pobírají fantastické odškodné od Západního Německa.“ 
  •  „V žádném z koncentračních táborů v Německu nebyli zplynováni absolutně žádní Židé, hromadí se doklady o tom, že žádní nebyli zplynováni ani v Osvětimi.“
  •  „Hitlerovy plynové komory nikdy neexistovaly. Plynová zařízení, která se nacházela v Osvětimi, byla ve skutečnosti krematoria na spalování mrtvých, kteří zemřeli z rozmanitých příčin, genocidní anglo-americké bombardovací nálety nevyjímaje.“
  •  „Většina Židů, kteří zemřeli a pohřešují se, zmizela na územích pod sovětskou, nikoli německou vládou.“
  • „Většinu Židů, kteří údajně zahynuli, když byli v německých rukou, tvořili ve skutečnosti rozvratníci, partyzáni, špioni, sabotéři a zločinci, případně oběti nešťastných, avšak z mezinárodního hlediska legálních represí.“
  • „Kdyby existovala nejmenší pravděpodobnost, že nacisté opravdu povraždili šest milionů Židů, světové Židovstvo by požadovalo prostředky k prozkoumání této věci a Izrael by své archivy otevřel historikům. To se nestalo. Naopak jsou pronásledováni a jako antisemité cejchováni všichni, kdo chtějí zveřejnit podvod. Toto pronásledování představuje nejpřesvědčivější důkaz toho, že číslo šest milionů je výmysl.“
  • „Břímě důkazu, který by opodstatnil číslo šest milionů, leží na těch, kdo vznášejí obvinění, nikoli na obviněných. Talmudisté a bolševici Němce tak zastrašili, že ti platí miliardy, aniž si troufnou vyžadovat důkaz.“
  • „Skutečnost, že sami židovští vědci mají ve svých odhadech počtu obětí „absurdní“ diskrepance, je pevným dokladem toho, že pro toto obvinění neexistuje žádný vědecký důkaz.“


Všechny popírače holocaustu spojuje myšlenka, že holocaust je výmyslem samotných Židů, aby si snáze proklestili cestu k ovládnutí celého světa a legitimizovali vznik Státu Izrael. Tyto postoje spojují americké, evropské i arabské popírače holocaustu. „Dnes se například všichni přou o jistý počet židovských obětí druhé světové války. To magické číslo známe všichni. A všichni také víme, že v celé lidské historii, prakticky od pravěku, je toto číslo jediným počtem obětí, o kterém by se v žádném případě nemělo pochybovat.“7 Popírání holocaustu navazuje na předválečnou podobu antisemitismu, na politický a kulturní antisemitismus. Užívá argumenty židovské konspirace a touhy po ovládnutí světa, kterých má být dosaženo s pomocí údajně vykonstruovaného holocaustu.8  „Nechci zpochybňovat utrpení židů za 2. světové války, ale stále si nedokáži představit existenci plynových komor. I udávaný počet obětí mi nedává smysl. Ale proč? Realita by bohatě stačila.“9 V ČR je popírání holocaustu běžné v prostředí internetu, zejména pak na extrémně pravicových webech Náš směr, Svobodný odpor či Radical revival, stránkách A. B. Bartoše Čechyčechům atd.

 

Poznámky:

1 Hříbková, Hana. Od pochybování k popírání holocaustu – mystifikace druhé a třetí generace; meze svobody. FF UK 2013.

2 Konference ve Wansee, holocaust.cz.

3 Eaglestone, R. Postmodernismus a popírání holocaustu. Praha: Triton 2005, s. 15.

4  Fünf Jahre Haft für Holocaust-Leugner, Süddeutsche Zeitung, 17. 5. 2010.

5 Londýnský proces. David Irving odsouzen, Roš Chodeš, květen 2000, na holocaust.cz.

6  App, J.A.. The Six Milion Swindle, s.18-19 in: Lipstadt , Debora. Popírání holocaustu. Sílící útok na pravdu a paměť, Praha - Litomyšl: Paseka, 2001, s.135-136.

7  A zrodilo se šest milionů, 23. 8. 2008. Celý článek je dostupný v Databázi antisemitských článků (přístup pouze po registraci).

8 Lipsatdt, Deborah E. Popírání holocaustu. Sílící útok na pravdu a paměť, in: Frankl, Michal. Kanárci v dole na holocaust.cz

9  Existovaly plynové komory? Představit si to neumím, 26. 12. 2015. Celý článek je dostupný v Databázi antisemitských článků (přístup pouze po registraci).

 

Odkazy:

Program pro 21. století. Na co se lidé ptají, když se hovoří o popírání šoa, Roš chodeš, leden 2006, na holocaust.cz.

Pavel Zeman: David Irving a osvětimská lež, holocaust.cz.

Historický vývoj popírání holocaustu, holocaust.cz.

Miroslav Kárný: Popírání šoa v Čechách, holocaust.cz.

Petr Pithart: Osvětimská lež: svědčit musíme osobně, holocaust.cz.

Zpochybňování "konečného řešení", holocaust.cz.

 

 

 

ZPĚT NA OBSAH