Svoboda projevu vs. popírání holocaustu


Brit David Irving, Libor Budík, Erik Sedláček, Dělnická strana – co mají společného? Díky nim se ve společnosti rozproudila diskuze na téma „Může být v demokratické společnosti omezována svoboda projevu, svoboda, o kterou se tak dlouho bojovalo? A pokud ano, kde jsou hranice?“


Pro hledání odpovědí na tyto otázky je klíčový čl. 17 Listiny základních práv a svobod1, který zaručuje svobodu projevu. Tou je v demokratické společnosti myšleno zásadní politické právo (spolu s právem volebním). Jde o možnost veřejně projevovat svůj názor (ve smyslu politického práva jde především o názor politický) a nebýt za to trestán.


Svoboda projevu se řadí mezi základní lidská práva a svobody. To znamená, že jde o právo:

  • nezadatelné (svých práv a svobod se člověk nemůže vzdát ve prospěch někoho jiného, nemůže je nikomu postoupit a ani nemohou být pominuty),
  • nezcizitelné (žádným způsobem je nelze jednotlivci odejmout), nepromlčitelné (lze se ho dovolávat vždy) a
  • nezrušitelné (žádný státní orgán toto právo nemůže legitimně odebrat). I tato svoboda je limitována, a to tzv. verbálními delikty, které jsou vymezeny nejen §§ 403 – 405 Trestního zákoníku.2

 

Mezi další skutkové podstaty patří například dílčí projevy spadající pod skutkové podstaty trestných činů proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby (§ 323 a násl. Trestního zákoníku), podněcování k trestnému činu § 364 či schvalování trestného činu § 365 téhož zákoníku.

 

Avšak už samotná Listina základních práv a svobod pamatuje i na hranice této svobody projevu, a to ve 4. odstavci článku 17: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“
Budeme-li dále pátrat po konkrétní úpravě, nalezneme ji v Trestním zákoníku v §§ 403 - 405, kde je v § 403 uzákoněn zákaz „založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka.“ V našem případě, kdy se jedná o popírání holocaustu a osvětimskou lež, je  důležitý zejména § 405 Trestního zákoníku. Výslovně se zde hovoří o „veřejném popírání, zpochybňování, schvalování nebo o snaze ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti.“


Zákon č. 405/2000 Sb., který tuto skutkovou podstatu trestného činu původně zavedl, předložili za vlády Miloše Zemana (1998 - 2002) ke schválení poslanci ODS s následujícím odůvodněním: „Je paradoxní, že za okupace Československa byli lidé trestáni za schvalování atentátu na Heydricha, nyní jsou trestáni za schvalování holocaustu. Podle předkladatelů jsou žaláře pro popírače holocaustu opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých“. Nikoho jistě nepřekvapí, že po takovém poměrně ostrém vyjádření se o přijetí této novely vedl politický boj, který ale nakonec skončil jejím schválením.


Aby se zdůraznila důležitost a nezbytnost svobody projevu v současné společnosti, je svoboda projevu zakotvena také v mezinárodních dokumentech, jmenovitě ve Všeobecné deklaraci lidských práv, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v Americké úmluvě o lidských právech a také v Africké chartě lidských práv a práv národů.

Tolik řeč paragrafů. Jak vypadá praxe? Jedni jsou toho názoru, že svoboda projevu nemůže být bezbřehá, a staví se proti projevování extremistických názorů, jako je právě popírání holocaustu, druzí se spíše přiklánějí k neomezování této svobody.

 

V případě možného rozporu nezpochybnitelné svobody vyjadřovat své názory bez rizika postihu a nutným ohledem na právo druhých lidí na důstojnost, bezpečnost a koneckonců i svobodu, máme před sebou poměrně obtížný úkol. Do konfliktu se zde dostávají nikoliv etické postoje s neetickými, ale také postoje, které jsou eticky obhajitelné, a přesto vzájemně neslučitelné.3 Příkladem je právě svoboda slova na jedné straně a na druhé straně ochrana před slovní agresí, která je v mediálním věku mnohem nebezpečnější než kdykoliv dříve. Je například internetem masově šířené popírání holocaustu přípustné ve jménu osobní svobody slova nebo jde o nebezpečné a cynické podněcování nenávisti a výsměch vůči obětem genocidy a jejich potomkům? A existuje svoboda slova i pro kritiky antisemitů nebo je přípustné žalovat za urážku na cti například Deboru Lipstadtovou, jak učinil David Irving jako odpověď na její označení popíračů za lháře? Soud Irvingovu žalobu odmítl a dal za pravdu Deboře Lipstadtové. Přesto stojí za pozornost, že samotná Debora Lipstadtová nepovažuje za správné trestat popírání holocaustu a kritizovala Irvingovo uvěznění v roce 2005. Na otázku, jak se vyrovnávat s přítomností antisemitské propagandy, konkrétně se spisy popíračů holocaustu, odpověděla: „V Americe máme nařízení, podle něhož jsou katalogizovány knihy v Kongresové knihovně. Toto označení je vytištěno na předsádkách knih a řídí se jím knihovníci ve všech knihovnách. Dříve byly knihy popíračů holocaustu řazeny pod hlavičku holocaust - omyly a výmysly, teď figurují pod označením lži. To je jasný ukazatel.“4


Obhájci široce vnímané svobody projevu se často odvolávají na americkou praxi a zvyklosti, ovšem Evropa má za sebou pohnuté dějiny, v nichž se prokázala moc nenávistné ideologie jakožto hnacího motoru genocidy. Otázku si tedy musíme znovu pokládat v kontextu evropské zkušenosti:
Lze pokládat vědomé šíření lži za osobní právo na pochybnosti, na omyl a na kladení otázek, nebo zde hrozí naplnění teze, že stokrát vyřčená lež se stává pravdou?
Popírači holocaustu, chcete-li revizionisté, jsou motivovaní jednoznačně protižidovskými postoji - antisemitismem. Dávají najevo, že se cítí být omezováním ve svém právu na svobodu slova a šikanováni ze strany státu. Často se zaštiťují zmiňovaným článkem 17 Listiny základních práv a svobod a napadají okolí ze systematického znemožňování svobodné diskuse o holocaustu. Berou však na vědomí pouze ustanovení týkající se zaručení svobody projevu a nepřípustnosti cenzury, účelově ignorujíce 4. odstavec o možnostech omezení zákonem.

Jistě by bylo také vhodné připomenout, co konkrétně je považováno za popírání holocaustu. Jedná se o následující tvrzení:
1. za druhé světové války zahynulo významně méně Židů než uváděných 5 - 6 000 000
2. plynové komory nebyly určeny k popravám
3. za druhé světové války neexistovalo plánovité vraždění Židů
4. Adolf Hitler nevěděl o systematické genocidě Židů
5. neexistovaly vyhlazovací tábory jako specifická kategorie
6. protokol z konference ve Wannsee je zfalšovaný
7. německé úřady nepoužívaly kódová slova k zastírání masových poprav židů, typu konečné řešení židovské otázky apod.
8. holocaust je výmysl židovského spiknutí.

Důvody, proč se někteří lidé obracejí k obecně revizionistickým, nebo zvláště antisemitským ideologiím, mohou být různé a sociologové se je pokoušejí kategorizovat. Může jít o obrannou strategii, o snahu zbavit se pocitu viny, nebo studu, nicméně některé důvody jsou projevem nepřátelství a nenávisti. Oběti nacistické antisemitské genocidy nejsou totiž pouze ti, kteří zahynuli, ale též přeživší a pozůstalí. Pro ně je silně traumatizující jakékoliv setkání nejen s projevy antisemitismu, ale také se zlehčováním zkušenosti holocaustu. Zpochybňování, relativizování některých historických faktů spojených s vyhlazováním evropského židovstva během nacistické vlády, či přímo popírání holocaustu, je pak jednou z metod antisemitů, kterými se pokoušejí dehonestovat, ponížit a traumatizovat Židy. Jejich motivací tedy není „odborný zájem“, ale vědomé poškozování oběti.


V právní úpravě svobody projevu není Česká republika nijak ojedinělá, naopak navazuje na úpravu mnoha dalších států. Jistě nikoho nepřekvapí, že s výrazným předstihem tuto problematiku upravil Izrael a Německo, dále například Rakousko, Švýcarsko, Belgie, ale také Polsko, Litva, Rumunsko a další státy. Naopak existuje mnoho států, které konflikt mezi svobodou slova a popíráním holocaustu nijak neupravují. Mezi jinými jde o USA (které jsou svou velmi široce chápanou svobodou slova proslulé), Velkou Británii, Rusko či Spojené arabské emiráty.

Kauza Zvědavec.org


V souvislosti s konfliktem mezi svobodou slova a popíráním holocaustu byla kauza Vladimíra Stwory, českého emigranta žijícího v Kanadě a provozujícího webové stránky Zvědavec. Obsah článků publikovaných na tomto serveru je velmi často zaměřen proti USA a proti Izraeli, v některých případech jsou články přímo antisemitské. Například typicky bulvárním titulkem: Jsou Izraelci krvelační? Stwora získává pozornost a přízeň svých čtenářů, kteří chápou úvodní článek jen jako odrazový můstek k divokým antisemitským výpadům v diskusích. 4. července 2007 zveřejnil web Eretz.cz článek Šimona Kleina, který upozornil na to, že Stwora uveřejnil překlad článku popírajícího existenci plynových komor. Šlo o článek D. Cassidyho, který Stwora uvedl v perexu takto:
„Jak bude historie pamatovat na holocaust, jako na historickou hrůzu, nebo na historický podvod? Záleží to na tom, zda historii kontroluje světový sionismus? Většina lidí po desetiletí přijímala holocaust jako pravdu. Byli někteří pochybovači. Internetové vyhledávače jako Google nebo Yahoo nacházely tisíce článků, které ho potvrzovaly nebo naopak zpochybňovaly. Ale to je pryč. Dnes jsou vyhledávače, stejně jako masmédia, zcela vlastněny nebo kontrolovány sionisty. (Kde berou finance?) Přes vyhledávače se přehnala tsunami, která vyčistila vše až na sionistické weby, které univerzálně prohlašují, že v „nacistických táborech smrti“ bylo mezi lety 1940 až 1945 zmasakrováno šest milionů Židů a že všichni, kteří to zpochybňují, jsou antisemité. Proč sionismus cítil potřebu pročistit vyhledávače? Je holocaust zpochybnitelný? Jaká je skutečná historie?“ 5


Cassidyho článek přeložil česko-německý hlasatel antisemitismu Erik Sedláček. Tento aktivní neonacista z Ledče nad Sázavou působící také pod jménem Sedlis-Diehard vešel do obecného povědomí jako nahlašovatel plánovaného pochodu nacistů Židovským městem na výročí říšského pogromu v noci z 9. na 10. listopadu 2007. Erik Sedláček figuroval na druhém místě kandidátky Vandasovy Dělnické strany pro krajské volby na Vysočině. Založil a provozoval webzine Poslední generace plný antisemitských výpadů, jeho heslem bylo: „Holocaust nebyl, ale bude.“  Za své publicistické aktivity byl v roce 2009 trestně stíhán, ale 16. dubna 2009 jej Krajský soud v Pardubicích v odvolacím řízení osvobodil. Ve stejném procesu změnil soud Liboru Budíkovi trest ze dvou let vězení na podmínečný trest. Soud nepochyboval, že články obou neonacistů obsahovaly nenávistná vyjádření vůči Židům, vyzývaly k jejich likvidaci a otevřeně zpochybňovaly holocaust.


Za tento článek, který Stwora publikoval na svém webu v červenci 2007, byl obviněn z trestného činu popírání holocaustu a v květnu 2011 byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců. Kromě zpochybnění počtu obětí holocaustu se v článku zpochybňuje i holocaust samotný či existence plynových komor. Dočtete se i o táborech smrti generála Eisenhowera i o tom, jak je celý svět ovládán sionisty. Stwora se bránil, že článek nevyjadřuje jeho názor, protože jde pouze o překlad textu jistého D. Cassidyho a Stwora chtěl publikací tohoto textu jen vyvolat diskuzi na téma druhé světové války. Tato skutečnost nakonec posloužila v jeho prospěch, protože za trestný čin popírání holocaustu a šíření osvětimské lži mu původně hrozilo až 5 let ve vězení.


Dalším konkrétním příkladem soudní kauzy týkající se popírání holocaustu je případ již zmíněného Erika Sedláčka a Libora Budíka z roku 2008. Oba pánové byli šéfredaktory neonacistického internetového časopisu „Poslední generace“. Byli také autory mnoha článků, ve kterých popírali existenci plynových komor, vybízeli k likvidaci Židů či se hlásili k myšlenkám nacionálního socialismu, čímž  naplnili skutkovou podstatu § 260 Trestního zákona. 6 Za trestný čin podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod člověka byl v roce 2008 Erik Sedláček odsouzen na tři roky nepodmíněně, jeho kolega Libor Budík pak na roky dva.  V dubnu 2009 však byl Sedláček Krajským soudem v Pardubicích osvobozen. Budík odešel s podmínečným trestem. Soudkyně Okresního soudu v Havlíčkově Brodě Hana Doubková v odůvodnění původního  rozsudku uvádí: "Platí svoboda slova, ale nesmí být v rozporu se zákonem a ústavou země." Tím nám vlastně odpověděla na otázku položenou v úvodu. Svoboda projevu je základním znakem moderní demokratické společnosti, ale s není možné připustit relativizaci zla tak nepředstavitelného, jakým holocaust nepochybně byl.

Autoři: Dorota Ryčlová, Michal Mazel

Poznámky:

1 Usnesení předsednictva České národní rady, ze dne 16.12.1992, č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.

2 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

3 Miele, Frank. Giving the Devil his Due: Holocaust Revisionism as a Test Case for Free Speech and the Skeptical Ethic.

4 Marxová, Alice. Irvingův Goebbels. Popírač šoa u nás nemá problémy, Roš chodeš, leden 2005 na holocaust.cz.

5 D. Cassidy. Holocaust a jeho čtyřmilionová varianta, Zvedavec.org, 2. 7. 2007 - článek je dostupný v Databázi antisemitských článků (vstup pouze po registraci).

6. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon.

 


PRAMENY:

 

Primární prameny:
Listina základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., v platném znění
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění


Literatura a články:
Klein, Šimon. Web Zvědavec - Propagace neonacismu je pravidlem. in: Eretz.cz 9.7.2007. Dostupné online.
Marxová, Alice. Irvingův Goebbels. Popírač šoa u nás nemá problémy, Roš chodeš, leden 2005 na holocaust.cz
Miele, Frank. Giving the Devil his Due: Holocaust Revisionism as a Test Case for Free
Speech and the Skeptical Ethic. Skeptic, 2/4. 1994. s. 58-70. Dostupné z: www.skeptic.com (online)(10.5.2012)


Internetové archivy novin:
Neonacista Erik Sedláček z Dělnické strany odsouzen k nepodmíněnému trestu, Britské listy, 27.9.2008.
Neonacisté dostali roky vězení za vydávání rasistického časopisu, iDnes, 25.9.2008.

Za popírání holocaustu padly nepodmíněné tresty, Pelhřimovský deník, 25.9.2008.
Popírač holocaustu vyvázl bez trestu. Může za to policie,  Týden.cz. 16.4.2009.
Čechokanaďan Vladimír Stwora podmínečně odsouzen za popírání holocaustu, ztis.cz, 9.5.2011.

 

 

ZPĚT NA OBSAH